Umakart

Večeře pro umělce

Nicole Taubinger & Iwan Seiko

15. 5. 2013. v 18:00

Toto není politika, ale reakce imunního systému umělce, zobrazení vlády hlavy nad tělem, civilizace savců nad přírodou a samo nazvanýmy bohy nad národem. Ten, který vládne, se obohacuje na úkor ovládaných. Zde se stávám částí celosvětové vůle, která shroucenou rodinu – člověk - v izolované individua, jejichž jediné spojení s jejich citem je jen cit strachu, se peřce jen pokouší sjednotit  pomocí našeho vědomí. Ve stínu vlastního rozumu očekávájí zázrak, že je někdo osvobodí z deprese, jelikož již nikam nepatří. Snad jsou někde místa, na kterých se budeme moci spojit a poznat na základě našeho vědomí. Snad v umění a vědě, pokud tyto již také nejsou zamořeny vládními struktůrami. Proč zbožňujeme naše panovníky, ty, kteří se sami nazvali falešnými bohy, kteří předstírají být kreatívními tvůrci a ve skutečnosti ale vše na sebe strhnou a sní, zatím co skutečně kreativní lidé, kteří stvořili základy naší civilizace, jako na příklad Nikola Tesla, zemřou jako chudobné a zapomenuté?  Kdybychom nechali zmizet vše co on nám dal, zmizela by i naše kultura. Kdyby zmizlo vše, co naši politikové udělali pro naši civilizaci, rozkvetla by.

Nicole Taubinger vystudovala šperk na University of Oregon v USA a Iwan Seiko filosofii v Záhřebu, mají za sebou řadu výstav a akcí převážně v Německu, ale i v Chorvatsku, USA a České republice, kde se častěji prezentují jako konceptuální umělci. Nicole se designu úspěšně věnuje, její šperky jsou silně kritické a ironické. Iwan založil galerii v Chorvatsku, společně pak inscenují své jednoznačné, jasné situace se sociálním či politickým motivem, které mohou připomenout happeningy Milana Kohouta. Jako například performance z roku 2012 „Stracené ovce“, kdy 30 dní v období Vánoc chodili po Mnichově převlečeni za ovce s transparentem „Kde jsou jatka?”. Nicole a Iwan umně sahají po co nejúspornějších, nejpřirozenějších prostředcích jimiž bez zbytečného zatížení komunikují své sdělení. Toto sdělení obsahuje mimojiné silný apel na zodpovědnost každého z nás za naši kulturu a naději na lepší svět jež musí takovému apelu předcházet.

Nicole a Iwan pro Vás uspořádají v Umakartu ve středu 15. 5. v šest večer svoji Večeři pro umělce ku příležitosti vstupu Chorvatska do EU. Všichni jste srdečně zváni!

ntaubing14@gmail.com, seikoiwan@gmail.com

http://umakart.tumblr.com/

kurátorská dvojice &, barboratrnkova@tomasjavurek.cz

Jan Mahr: Černobílá fotografie

vernisáž ve středu 8.5. v 18.00, potrvá do 28.5. 2013

Přestože věkově Jan Mahr patří mezi autory spíš střední generace a náměty, poetikou a brilantním technickým zpracováním svých fotografií se české scéně vymyká, nepatří k právě nejznámějším umělcům.

Jestli je to lokální izolací od center, pracovní vytížeností, či osobností autora jsou už pouhé spekulace.

Důležité je, že Jan Mahr ve své práci dospěl k pečlivě redukovanému formálnímu výrazu. Důmyslné kompozice často nejsou na první pohled zřejmě banální, ukryjí-li se za sofistikované atelierové svícení a photoshopovou postprodukci (v případě cyklu Soft). Naproti tomu kontemplaci lze dojít i v kancelářských či drogistických potřebách (cyklus Synthetic).

Pro umakartovou prezentaci však Jan Mahr vytvořil zcela nové dílo. Černobílá fotografie bude poprvé k vidění 8.5. v 18. hodin.

Šimon K. 

Svobodná hra prostoru

Klára Kleinerová a Jan Kratochvíla,

středa 17.4. 2013, 18 hodin

Setkání k ukončení dlouhodobé  performance.

V listopadu 2009 jsme uskutečnili akci s pracovním názvem „tetovačky“. V první půli této akce jsme si navzájem oholily hlavy i s obočím. Následně jsme si na holé hlavy nalizovali tetování ze žvýkaček.  Od té doby jsme se nechali volně zarůstat. Doba růstu podléhala délce vlasů. Ty měly být schopné pojmout jakýkoliv typ účesu. Po třech letech a pěti měsících akce dospěla do finální fáze.

Jeden pro druhého jsme zkompletovali sbírku padesáti mužských a padesáti ženských účesů.  Sbírky byly  adjustovány do dvou malých očíslovaných vzorníků.  Ani jeden z nás nevěděl, které účesy mu druhý připravil.

Dnes 17. 4. 2013 v 15 hodin jsme se vydali ostříhat každý v jiném kadeřnictví. Kadeřnice měla za milou povinnost vybrat libovolné číslo od jedné do padesáti. 

Tělo je v tomto případě objektem či formou na kterou je v prostředí naší společnosti často pohlíženo jako na estetický objekt, ať už má podobu jakoukoli. Podoba je mu vtištěna a je odrazem především vnitřní polohy člověka. V našem případě dochází k úplné absenci volby, která je přenechána procesu vlastního, přirozeného průběhu transformace (růstu) a náhodného výběru formy obvyklého estetického zásahu do tělesné podoby. 

Dochází zde k neztotožňování se s vlastním tělem a jeho stylizací. Jsme odkázáni k prostoru a náhodě a ztotožnění se s ní. Pokud tedy v tomto kontextu, s touto metodou označíme tělo jako umělecký objekt, označujeme samotný tvůrčí přírodní proces, kosmos, svobodnou hru prostoru, jako autora tohoto objektu a situace. Sami se vzdáváme postu vlastního autorství a stáváme se vědomě součástí kolektivní hry. Celá tato dlouhotrvající performance je nerozeznatelná od normálního života a stává se její přímou součástí, přímo ho ovlivňuje v kontaktu s lidmi, kteří jsou divákem, aniž by to tušili. Umění je plně integrováno do života.

Jakub Albín: Včera jsem věděl víc, než vidím dnes

Vernisáž ve středu 3.4. 2013 od 19.00, dále výstava potrvá do 7.5. 

Jakub Albín je malíř, respektive student malby, jehož formální rukopis, stejně jako námětová skladba, prochází neustálým vývojem a přehodnocováním. A to nejenom proto, že za tři roky na FaVU Jakuba učili už tři různí malíři-pedagogové (Martin Mainer, Luděk Rathouský, Vasil Artamonov).

Hlavní tvůrčí metodou Jakuba Albína je totiž překotné malování pravidelně podrobované kritické revizi. V jeho práci je tak možné najít narážky na vlastní zájmy, obsese, soukromí, předchozí tvorbu, budoucí tvorbu, současné i staré umění, ale i čistě formalistické hrátky, atp. To vše s ironickým odstupem, ale i se smrtelným zápalem. 

Vernisáž ve středu v sedm! 

http://jakubalbin.blogspot.com

Viliam Slaminka je absolvent Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě (obor malba a jiná média u prof. Ivana Csudaie). Brněnským milovníkům umění by mohl být známý hned z několika výstav – v roce 2011 se představil na akci Fřesh Flesh Hranice ve Zbrojovce, v roce 2008 se účastnil 5. ročníku Konfrontační přehlídky mladých umělců ARSkontakt v jižním křídle Nové radnice a o rok dříve výstavy Generace nula v Galeriích BKC (dnes TIC).

Slaminkova tvorba vychází z estetiky komiksů, filmů a populární kultury obecně. Autor si sám sebe představuje jako superhrdinu a naivizujícím způsobem objektivizuje barevný dětský svět kolem sebe, svět plný rozjetých zvířátek, jídla a žen. Viliam se zabývá i sociálními tématy a ve svých groteskních instalacích řeší stejně brutálním způsobem estetiku zombie filmů i problematiku genderové nerovnosti. 

Sám o sobě říká: „Vo svojej tvorbe kladiem dôraz na jednoduchosť, tvarovú štylizáciu a farbu.
Pri spracovaní jednotlivých námetov je neustále prítomný pojem „Hry“. Či už je to hra s materiálom, témou, alebo spôsobom prezentácie, dôležitým aspektom mojej tvorby ostáva hravosť. „

Pro Umakart připravil projekt pracující s vizualitou, funkcí a kontextem výlohy, kompilát různých maleb běžných i neběžných předmětů vycházející s jeho oblíbené hry s materiály, barevností a motivy. Co se může udát s cenou umění, když se dostane do výlohy?

Navštivte vernisáž výstavy „Ať hviezdy zazáří“ Viliama Slaminka v Galerii Umakart ve středu 6.3. od 18 hodin.
Výstava potrvá do 1.4. 
Galerie Umakart je nonstop a zdarma.

http://www.viliamslaminka.blogspot.cz/
http://umakart.tumblr.com/

Denisa Belzová / Markéta Cilečková / Lucie Nováčková / Marie Vránová: TKALCOVNA

13. 2. - 5. 3. 2013 

vernisáž 13.2.2013 v 18:00

Instalaci inspirují neustále zanikající továrny, opuštěná a chátrající místa. 
Tkalcovna si pohrává s myšlenkou popularizace industriálního tématu jakožto pop-lidového motivu.

Na vernisáži proběhne zvuková performance za běhu rytmicky
klapajícího tkalcovského stroje.

Čtyři autorky se tradičně ženskými technikami snaži dosáhnout současného post-konceptuálního, post-industriálního výrazu prostřednictím média instalace.

Vyprázdněné haly opuštěných továren degradují na úroveň lidové výšivky, tradičně zobrazující  lvíčky a růžová poupátka. Pohrávají si s myšlenkou popularizace industriálního motivu a jeho degradace na úroveň pop-lidového stylu. Tuto degradaci podtrhují jeho umístěním na záclonu, dominující výloze Umakartu. Jejím hlavním motivem je továrna, stylizovaná do podoby znaku něčeho, co již není.. Zaniklý tovární komín jako zpopularizovaný, okrasný, téměř nezřetelný motiv. Zprefabrikovaně vyprázdněný námět- kdysi funkční, dnes již jen romanticky rozbořený komín, stejně líbivý jako kdysi krajinka se zříceninou na kopci. 

Pod záclonkou nástřiky log českých textilních továren, vyšumělý povzdech nad dávnou slávou českého textilu. Na stěnách galerie obrázky s vyšitými názvy továren- tkalcovna, přádelna, koksovna…(Marie Vránová, Denisa Belzová) 

ŠIMON KADLČÁK

vernisáž 16.01.2013 v 18.00

rozhovor ////

texa: Ahoj Šimone, co to připravuješ do Umakartu?

Š.K.: Výstava se bude jmenovat Ready Made. Bude to můj osobní boj o pozornost v konkurenci všudypřítomných vizuálních vjemů a vzruchů. Ale to už prozrazuji až příliš, prostě se přijďte podívat..!

Od kresby a fotografie ses přesunul k instalaci, bude tomu tak i v Umakartu?

Haha, je sranda že to říkáš, protože já mám pocit, že prostorovou instalaci jako takovou (v takovém sochařštějším smyslu) jsem si poprvé vážně vyzkoušel až teď v prosinci na workshopu v Drážďanech. A ano, v tomto duchu budu pokračovat i pro Umakart. 

Co Tě na tom nejvíc baví?

Asi možnost vytvořit něco exkluzivně pro ten daný prostor, je to samozřejmě úplně něco jiného než instalovat už existující atelierový “výrobek”. Ale zatím s tímhle site-specific přístupem vážně nemám skoro žádnou zkušenost. 

Jaká témata Tě teď nejvíc zajímají?

No tak myslím hlavně na věci co se nějak týkají výstavy v Umakartu nebo po té následující klauzury. Tedy Ready Made a Konec Malby (potřeba malby). A mimoumělecky tak nějak všechno pořád dokola, kultura, politika, sport… Bude se volit prezident…

Na čem jsi v poslední době pracoval?

Viz předchozí odpověď. Výše jsi taky zmiňovala kresbu a fotku jako výchozí pozice. Tak té kresbě se věnuji napříč různými plány neustále.

Jsi taky odteď novým kurátorem Umakartu, co bys prozradil o svém kurátorském záměru?

Sám jsem překvapený, že asi nakonec žádné revoluční změny nechystám. Ono už z povahy té pouliční galerie asi nejde nějak výrazně měnit koncept. Ale samozřejmě se těším na to, že představím umělce které mám rád, často dosud v Brně zcela neznámé. A naopak, že možná občas představíme někoho už trochu zavedenějšího. Hlavně aby to kolem galerie žilo.

Jak si sebe představuješ za 10 let?

Za deset let, to budu ještě docela mladík. Danuška mi teď říká, ať napíšu California. A to je OK.

—-

autorský blog: metazdarma.tumblr.com

Ondřej Kotrč: Někde Mezi

vernisáž výstavy 10.10.2012. v 18.00 v galerii Umakart

instalace objektů z vosku 

Ondřej Kotrč – student posledního ročníku FaVU atelieru AM3 (Kvíčala, Houser). Autor pohybující se především na poli abstraktní malby, instalace a objektu, často pracující s časovostí materiálů, sklonem ke světelné kvalitě barev a tematizování formálních přístupů užívaných v malbě.

http://am3.ffa.vutbr.cz/ondrej-kotrc

Rozhovor

Texa: Ahoj Ondro, co to připravuješ do Umakartu?

Ondra: Ahoj Texo. Do Umakartu si chystám instalaci,která bude docela různorodá z hlediska forem i materiálů. Budou tam spolu komunikovat formy pevné a statické s těmi efemérnějšími a proměnlivějšími (světlo, vítr) a dohromady tak vytvoří celek, který je v podstatě stálý, ale zároveň je v konstantním pohybu.

tx: Zabýváš se malbou a jejími přesahy, bude tato výstava v podobném “stylu”?

O: Myslím si, že ano. Práce na této výstavě je pro mě do jisté míry dost sochařská v tom nejklasičtějším slova smyslu, ale motivace je „malířská“. Když to řeknu jinak tak malba už je v podstatě obsažena v každém jednotlivém 3D objektu, jejichž finální konstelaci bude moci divák vnímat za sklem zase jako obraz…třeba..

tx: Co Tě na tom všem nejvíc baví?

O: Snažím se věci dělat tak,aby mě bavily. Takže se snažím se zbytečně neopakovat, i když to je taky občas zábava.

tx: Jaká témata Tě teď zajímají?
o: Když o tom tak uvažuju, tak pro mě bylo v poslední době ústřední téma hvězdy-hodně zjednodušeně řečeno. Můj poslední soubor se tematicky motal kolem existence člověka ve vesmíru a tak..

tx: Na čem v poslední době pracuješ?
O: Hodně pracuju s transparentními materiály, protože mě hlavně zajímá barva a světlo ve fyzickém prožitku. Poslední dobou používám hlavně polyesterovou pryskyřici.

tx: Jak si sebe představuješ za 10 let?

O: Za deset let se nevidim… Nerad plánuju. Většina mojí tvorby probíhá extrémně procesuálně a zároveň se v ní zúročuje i recykluje tvorba předešlá, takže na tuto otázku se mi hledá odpověď opravdu jen těžce.

Václav Peloušek: Interference Perspektivy

prohlédněte si portfolio multimediálního umělce a spoluzakladatele platformy Standuino zde: www.pelousek.eu

O instalaci a prolínání jevů v galerii Umakart

V dnešní době je většina znalostí a vědomostí o vesmíru utvářena z nepřímých pozorování. Ze spekter záření hvězd, z elektromagnetického a mikrovlnného vlnění i z věcí, které nalezneme na zemi. Všechna tato pozorování nám díky důvtipu vědců dávají zdání, že jsme schopni z jediného bodu ve vesmíru pochopit jeho fungování a smysl. Tento způsob poznávání světa je lidstvu 

vlastní již od antických dob a v naší západní civilizaci nastal jeho boom v renesanci, kde se věřilo, že člověk je svým důvtipem schopen svět pochopit. Jedním z vnějších znaků umění té doby je začátek používání perspektivy při konstrukci prostoru v obrazech. Jaké by to bylo, kdyby ale však tak fyzická a mechanická veličina jako je perspektiva nešla pozorovat přímo? Jak viděli svět předrenesanční lidé? Vnímali ji snad nepřímo?

“Interference (interferenční jev) znamená vzájemné ovlivňování, prolínání nebo střetání jevů či hmoty. Nejčastěji se jedná o charakteristickou vlastnost vln. Při jejich pohybu a prolínání se v určitém bodě vzájemně zesilují, zatímco v jiných bodech vzájemně ruší. Tyto jevy se zobrazují pomocí interferenčního obrazu (interferenčního obrazce), kde je vidět střídající se projevy zesilování a zeslabování.” (wikipedia)

Interference perspektivy je jev, jehož předpovězení mi naskočilo v hlavě jednoho rána. Je možné, aby perspektiva-dnes samozřejmá součást našeho post-renesančního vidění světa interferovala? Šlo by ji pozorovat nepřímo? Odpověd zní: Ano, pokud by plochy nesly konstantní frekvenci viditelné vlnové délky a bylo možno pozorovat interferenční obrazec v ploše vymezené v prostoru.

Řešení instalace náramně vyhovují prostory Galerie Umakart, jejíž nepříliš hluboky prostor (který jsem nechal interferovat) se nachází za sklem (plocha prostoru, na níž prostor interferuje). Na hranolovém podstavci je umístěn osmihran, jako tvarová vzpomínka na budovu jejž je bytostně spojena s prvními pracemi a experimenty Filippa Brunelleschiho o perspektivě a to florentské baptisterium.

text Vašek Peloušek